Potřebuješ člověka, který tě respektuje, přijímá a miluje. Takového člověka můžeš najít, můžeš se
s ním seznámit. Člověka, který tě podpoří, pochválí, povzbudí a má k tobě důvěru.
Člověka, který je k tobě láskyplný. Potřebuješ člověka, který ti ukáže cestu. Jak žít životem lehčím, prostším a šťastnějším. Takový člověk existuje. Tobě zcela nablízku. Tím člověkem jsi ty.
Zpět na úvod

Osamělost nebyla volba

„Psal se podzim 1989 a naši přátelé pozvali mou rodinu a další známé na křtiny svého dítka. Jeli jsme rádi. Naše tři děti se vmísily mezi ostatní. Na oslavě si měli co povídat nejen děti, ale i dospělí. Byla to bouřlivá doba. V Praze to "vřelo" a čekat se dalo všelicos," vzpomíná Marcela na dobu, kdy žila spokojeně se svým manželem a třemi dětmi nedaleko Olomouce.

"V pondělí se mělo manifestovat i v Olomouci. Muži plánovali, jak se zapojit. Na tuto chvíli jsme všichni čekali. Nadšení a euforii střídal pocit strachu a v očích všech okolo se zračila otázka. Co bude dál? Není to nebezpečné?

Cestou domů jsem dala průchod svému strachu a obavám naplno. Na náměstí ho nepustím. Křečovitě jsem se držela argumentu, že máme děti, že je především otec a má k nim i rodině povinnosti," pokračuje ve vzpomínkách Marcela. "Ale žádný z argumentů manžela od přesvědčení vyjít do ulic neodradil."

"Byl to nakonec "náš" kněz, který mi vysvětlil, že jsou situace, kdy muž "musí jít". I když riskuje. Nemohl by si pak vážit sám sebe. A já jej musím pustit. Nebylo to pro mě nic příjemného, ale bylo mi to jasné. V pondělí jsme šli na náměstí nakonec oba. Další dny jsme se střídali. Zhruba měsíc poté manžel a jedno z mých dětí zemřeli po autonehodě," ukončila vyprávění Marcela.

Marcela je zralá žena. Žije v Olomouci a několik let pracuje jako pastorační pracovník v Centru pro rodinu při olomouckém arcibiskupství. Život se s ní rozhodně nemazlil.

O ztrátách, bolesti a pevné náruči

A život šel dál...

Zkušenosti a pocity žen, které zůstaly samy jsou různé. Velice brzy vyvstane otázka. Co dál?

„Už jste poslali články ke korektuře? Pracovní listy na zítřejší akci jsou připravené. Déle než do šesté se zítra nezdržím," předává Marcela instrukce kolegyni a balí si své věci. V Centru pro rodinu pracuje jako pastorační pracovník už od roku 1990. A mimo jiné se stará také o osamělé ženy a ženy v těžkých životních situacích. To je ale další příběh. Vraťme se ještě na "začátek".

Revoluční rok 1989 přinesl do rodiny Řezníčkových zásadní zlom. Dopravní nehoda, krátce před vánocemi, připravila Marcelu o manžela Radka a dceru Terezku. Marcele bylo 29 let, když zůstala sama se dvěma dětmi. Byla to pro ni těžká ztráta. Ale nevzdala to.

Byli jsme spolu s manželem hodně "srostlí," popisuje svou životní cestu Marcela. „Život šel ale dál. Musela jsem se toho hodně naučit. Přestěhovali jsme se do města. Začala jsem chodit do práce." Pak se na chvíli zamyslí a dodává. „Vyvstala také otázka, co udělám s místem, které zůstalo prázdné? Teď už s jistotou vím, že ztráta, která v člověku vznikne, je výzva, která nás otvírá novému."

Ztráta nás může otevřít pro něco nového...

"Druhého partnera jsem nehledala. Pořád bych srovnávala. Byla jsem ještě hodně zamilovaná do svého manžela. A postupem času jsem zjistila, že jsem se dostala do jiné "roviny". Že mě to netáhne do manželství, ale do "vztahu" s Bohem," s klidným úsměvem na rtech vysvětluje Marcela.

Marcela už více než dvacet let žije sama. Že si to mnohé nedovedeme představit? Věřte, i život "osamělé" ženy může být hodně bohatý. Ten její určitě je. Bezpečným přístavem se jí stal Bůh. U Něj čerpá energii, sílu a odvahu do svého života. Jen mimochodem. Marcela je konvertita.

A naplněním ji byla také vytrvalá práce pro osamělé maminky a ženy v těžkých životních situacích. Ta ji přivedla ke studiu psychoterapie. Před pěti lety absolvovala psychoterapeutický výcvik v Logoterapii a existenciální analýze. Vystudovala obor teologie a spiritualita zasvěceného života. Pracuje v redakci časopisu Rodinný život. V práci se věnuje programům pro neúplné rodiny a terapeutické práci.
To nevypadá na nudný život, že?

Společná cesta ke studni života...

„Dnes končím dřív, ale zítra se domů před šestou nedostanu. Někdy je to hodně náročné, ale svou práci bych za nic nevyměnila," pokračuje Marcela. Dál poslouchám její vyprávění.

"Centrum pro rodinu je pastoračním střediskem olomoucké arcidiecéze. Jednou z aktivit jsou i programy pro osaměle žijící ženy a jejich děti a ženy v obtížných životních situacích," vysvětluje Marcela.
Na nápad organizovat pobyty pro „mamky osamky" mě přivedly zkušenosti a pracovní povinnosti na letním pobytu pro manželské páry." Na prvním setkání byla ještě s manželem a patřili mezi spoluorganizátory. "Nechala jsem se inspirovat a brzy na to zorganizovala první setkání," popisuje Marcela svoje začátky s maminkami.

„Ani se mi nechce věřit. Od prvního letního pobytu pro "osamky" v Březové uplynulo už neuvěřitelných dvaadvacet let. Začátky nebyly lehké. Že jsem na správné cestě, mě ale utvrzoval velký zájem maminek," vzpomíná Marcela.
„Zkušenosti a práce v terapeutické poradně mě v loňském roce ale dovedly k dalšímu nápadu. Přizvat na letní pobyt do Velkých Losin i další ženy v nelehkých životních situacích. A tak se letos poprvé potkají ženy s nejrůznějšími osudy. Těším se, že se vydáme společně na cestu k životodárné a nevyčerpatelné studni života," vysvětluje Marcela.