Potřebuješ člověka, který tě respektuje, přijímá a miluje. Takového člověka můžeš najít, můžeš se
s ním seznámit. Člověka, který tě podpoří, pochválí, povzbudí a má k tobě důvěru.
Člověka, který je k tobě láskyplný. Potřebuješ člověka, který ti ukáže cestu. Jak žít životem lehčím, prostším a šťastnějším. Takový člověk existuje. Tobě zcela nablízku. Tím člověkem jsi ty.
Zpět na úvod


Losiny 2014


Velehrad 2013


Hostýn 2011

Jsme letci plující vzduchem svobody. Tu a tam nám dojde kyslík, my se zřítíme a ocitneme se na písčité půdě své existence. Rozdrolí se dospělecké fasády a objeví se dítě v nás. Dítě úzkostné i královské. Malý princ. Malá princezna. Máme-li odvahu, rozmlouváme s nimi, abychom se vyznali v sobě samých.

Jak jsem jela na maminy...

„Letos jedem "na kanáry" (myslí tím ostrovy kanárské), už se nemůžu dočkat," oznamuje mi významně radostnou novinu moje kamarádka. Uznale pokývám hlavou. „A co ty? Jaké máš plány na léto?" Zatvářím se taky významně. „Letos jedu "na maminy". Po dvaadvacáté…" Ano, každým rokem (pardon, dva jsem vynechala) pravidelně vyrážím v létě "na maminy". A jako každý rok se moc těším.

Poprvé to bylo v Březové

Vlastně ne. Poprvé to (= maminy) bylo v Jaroměřících. Psal se rok 1991 a Marcela si začala pohrávat s myšlenkou zorganizovat "něco" pro osamělé mamky. Sdílená bolest - poloviční bolest, sdílená radost - dvojnásobná radost. Možná něco podobného se jí honilo hlavou, to přesně nevím. Ale nadšení dvaceti mamin, které se tam tehdy potkaly, ji utvrdilo v tom, že to možná zase tak špatný nápad nebude. Rok na to jsem ve schránce objevila pozvánku do Březové. To už na "ty opravdické maminy".

Byla jsem tehdy krátce po rozvodu, zůstala jsem sama se dvěma dětmi a občas nevěděla
"z které do které". Jsem pro každou "špatnost", dobrodružství mám ráda. Popadla jsem děti, nabalila bágly a vyrazila do Březové. A dobrodružství to bylo. Ubytování v chatkách, s rybníkem uprostřed lesa. Do obchodu více než deset kilometrů. A kromě nás, asi dalších dvacet maminek, které stejně jako já nevěděly, co je čeká. A to možná nevěděla ani Marcela.
Co jsme tam tehdy probíraly, si moc nepamatuji. Ale vím určitě, že po návratu domů se už moje trápení nezdálo tak velké a problémy nepřekonatelné. Cítila jsem obrovskou vděčnost za to, že jsem se mohla o ně s někým podělit. Vděčnost za slova povzbuzení, které jsem tam slyšela. „Nejsi v tom sama. Bojuj a nevzdávej to. Bude líp…" Už jen kvůli tomu to byla pro mě jedna z nejlepších dovolených.

Jsme letci plující vzduchem svobody

Od té doby uplynulo už dvaadvacet let. Hodně se změnilo. Na "maminy" ale jezdím stále. Už ne proto, abych se utvrdila v tom, že bude líp. Vím, že život je, i přes všechna trápení, která nás potkávají, jedno úžasné dobrodružství. Ale proto, že tam každý rok potkávám skvělé ženské, které se nevzdávají a hledají. Hledají v sobě dítě úzkostné i královské. Malou princeznu. Rozmlouvají s ní. Hledají sebe samotné…